Kalendář akcí

Žádné události

Anketa

Turnovské kasárny 1. část

Email Tisk

Citováno z: Franců, Věra - Morávková, Lenka: Turnovské kasárny - historie a současnost. Turnov 2010.

 

 

Publikaci si můžete zakoupit v kanceláři školy za 60 Kč.

  

Fotografie k publikaci - zde.

Další fotografie jsou vystaveny na chodbě v přízemí školy.

  •  Staré fotografie - z Muzea Českého ráje Turnov

  •  Turnovské kasárny z poč. 90. let - Břetislav Jansa

  •  Foto školy - Mgr. Karel Bárta a Michal Housa

Za císaře pána (září 1882 – říjen 1918) - V. Franců, L. Morávková

Rozsáhlé hospodářské a společenské změny v Rakousko-Uhersku v poslední třetině 19. století se plně odrazily i ve vojenství, které procházelo četnými reformami za účelem modernizace armády. Došlo k zavedení všeobecné branné povinnosti (r. 1868) pro všechny bojeschopné muže bez výjimky – odvodní povinnost platila pro muže od 20. do 22. roku jejich věku a služební povinnost trvala 12 let (3 roky prezenční služba u vojska, 4 roky u námořnictva, 7 let v záloze, 2 roky u zeměbrany). Dosavadní jednotné ozbrojené síly monarchie byly rozděleny na čtyři části: 1. císařsko-královské vojsko, 2. císařsko-královské námořnictvo, 3. zeměbrana Předlitavska, 4. zeměbrana Zalitavska. Obě zeměbrany byly původně určeny k podporování bojových akcí vojska, ale tento úkol od roku 1886 převzala domobrana, jež byla vytvořena z bojeschopných mužů ve věku 19 – 42 let, kteří nebyli v ozbrojených silách, a zeměbrany se tak staly rovnocenné vojsku. Zeměbranu zprvu tvořili bojeschopní branci, kteří zbyli po splnění počtů pro vojsko a námořnictvo, ale od r. 1889 byl branným zákonem stanoven roční kontingent branců a současně byla vytvořena samostatná náhradní záloha[1].

                Prudký nárůst počtu obyvatelstva vedl ke změně branného zákona v roce 1882. Území rakousko-uherské monarchie bylo rozděleno do 15 armádních teritoriálních sborů. Byl zvýšen i počet pěších pluků, a proto byl v roce 1883 nově vytvořen pěší pluk č. 94, jehož jedna část byla umístěna v Turnově[2].

                A v jaké uniformě jste mohli za císaře pána potkat na turnovském náměstí vojáka? Pěchota dostala jednořadové tmavomodré kabátce, které měly v barvě pluku jen límec, lemy a manžety. Kalhoty byly světlomodré, plášť šedý, dvouřadový s ležatým límcem, na němž byly patky v plukovní barvě, polní blůza byla tmavomodrá. Kromě černé čáky (čepice) s odznakem („orlíčkem“) se používala také polní nízká soukenná čapka s koženým štítkem. Voják zeměbrany měl tmavomodré kabátce se stejným límcem, na němž byly červené patky, a červené byly také nárameníky (později s bílými čísly pluků). Uniforma byla doplněna šedými kalhotami s červenými paspulemi a šedými polními čapkami se štítkem[3].

                Vojenská historie Turnova začíná až rokem 1882. V tomto roce v září přijíždí na turnovské vlakové nádraží prapor polních myslivců č. 37 z Josefova. Vojáci byli umístěni do prozatímních kasáren (budova bývalé reálky na náměstí) a vojenské cvičiště bylo vytvořeno za Aehrenthalovou cihelnou[4]. Dnem 1.1.1883 však vznikl český pěší pluk č. 94, který pohltil prapor polních myslivců č. 37 a dále byl doplněn z praporů pěších pluků č. 25, 66, 67 a z teritoria Doplňovacího okresního velitelství Turnov[5]. Zajímavé je, že v době svého vzniku byl pluk se štábem, 2. a 3. praporem dislokován v posádce Levoča a 1. prapor s doplňovacím kádrem v budově bývalé turnovské reálky[6]. V roce 1885 byl pluk přeložen do Josefova, poté do Terezína a od r. 1910 sídlil v Liberci, kam byl umístěn štáb s 3. a 4. praporem, 1. prapor byl v Josefově a v turnovských kasárnách až do 1. světové války pobýval 2. prapor a okresní doplňovací velitelství. Vojáci tohoto pluku měli bílé výložky, žluté knoflíky a plukovní řečí byla němčina i čeština[7].

Druhou vojenskou posádkou se v roce 1885 stal díky přeložení z České Lípy český zeměbranecký prapor č. 38 (byl postaven v roce 1869). Prapor byl v roce 1889 včleněn do českého zeměbraneckého pěšího pluku č. 10 s velitelstvím v Mladé Boleslavi jako 3. polní prapor[8]. Město Turnov začalo řešit problém s umístěním většího počtu vojáků, a proto se začaly připravovat plány na stavbu kasáren nejen pro zeměbranu, ale i pro pěchotu. První byly v roce 1887 dostavěny zeměbranecké kasárny č. p. 518[9]. Náklad na jejich stavbu činil 87 000 zlatých[10]. Později tato budova přestala vyhovovat narůstajícímu počtu mužstva, a proto se začala stavět na náklady města hned vedle další budova[11]. Turnovské zastupitelstvo si však od vojska nejdříve vyžádalo záruky, že vojáci budou kasárny nepřetržitě využívat 25 let a platit za ubytování[12], o pronájmu vojenské kantýny bude rozhodovat město a nebudou se zvyšovat náklady na stavbu. Tyto druhé zeměbranecké kasárny č. p. 530 byly dostavěny v roce 1895 a sloužily k ubytování vojáků. Ve starší budově se usídlilo pouze velitelství zeměbrany. Dnes jsou obě budovy (tzv. dolní kasárny) spojeny v jednu s č. p. 518[13].

Bohužel dostupné prameny o stavbě těchto tzv. dolních kasáren jsou velmi torzovité, více informací bylo získáno o kasárnách, které nechalo město Turnov postavit pro pěchotu (tzv. horní kasárny), neboť o jejich stavbě se velmi bouřlivě diskutovalo na městském zastupitelstvu. Turnovští zastupitelé si totiž dobře uvědomovali výhody, hlavně ekonomické, které jim přináší pobyt stálé vojenské posádky, a tak se ani nebránili velkým investicím do nových pěchotních kasáren. Problém však vyvstal s jejich umístěním. Dle návrhu ženijního velitelství v Terezíně z roku 1886 bylo vyhlédnuto místo naproti zeměbraneckým kasárnám, ale městu se zprvu toto místo nezamlouvalo. Nakonec se obě strany, vojsko i město Turnov, domluvily na tom, že místo stavby zůstane stejné, ale kasárny budou jinak orientovány[14]. Byla vyhlášena soutěž na stavbu kasáren, vojenské nemocnice a ostatních příslušných stavení[15]. Z přihlášených zájemců byl vybrán projekt stavitelů Bossnera, Říhy a Navrátila na stavbu hlavní budovy kasáren a projekt Václava Soukupa na stavbu vojenské nemocnice a příslušných stavení[16]. Dalším turnovským živnostníkům byly nabídnuty smlouvy týkající se například dodávky nábytku, oken atd. Pěchotní kasárny č. p. 519 byly slavnostně předány vojsku dne 30.9.1889, náklad na stavbu činil 81 000 zl. a v prosinci došlo ke kolaudaci vojenské nemocnice č. p. 520[17], stavby pro nakažlivé nemoci (izolace) a umrlčí komory[18].

Budovy tzv. dolních i horních kasáren tedy byly majetkem města Turnov, a proto město muselo stále investovat určitou část svých peněz do jejich oprav, např. bílení, zasklení oken, rekonstrukce střechy pěchotních kasáren po požáru v r. 1909 atd. Ale i vojáci stále vznášeli nové a nové požadavky, např. chtěli přestavbu skladiště, vystavět koupelnu pro nemocniční oddělení v zeměbraneckých kasárnách, upravit plot kolem kasáren, rozšířit kůlny pro povozy, zřídit vodovod pro vojenskou nemocnici, přístavbu pro umístění polní kuchyně vozové atd. Poslední větší stavební akcí ve sledovaném období byla stavba kolny pro vojenské vozy a stáje pro vojenské koně u tzv. horních kasáren. Stavba byla zadána panu K. Salačovi a vojsko ji převzalo do užívání v r. 1909[19].

Mobilizace. Toto slovo se neslo od úst k ústům. Plakáty s císařským manifestem a s nařízením o částečné mobilizaci (25. července 1914) byly na příkaz okresního hejtmanství v Turnově rozvezeny zvláštními úředními posly po celém okresu. Druhý den se na nádvoří obou turnovských kasáren shromáždilo mnoho mladých mužů s kufříky a menšími zavazadly, další přicházeli z vlakového nádraží. Zanedlouho kasárny už nestačily, a tak byly obsazeny školy, pivovary, hostince, stodoly i dvory, prostě všechny volné místnosti ve městě a nejbližším okolí. Příchod nových záložníků pokračoval i další den. Začalo rozdělování branců do jednotlivých praporů, přidělování uniforem, zbraní a dalšího vojenského proviantu. Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. O tři dny později (31. července) byla vyhlášena všeobecná mobilizace zbývajících mužů do 37 let. Ve stejný den dopoledne proběhla na cvičišti v Daliměřicích vojenská mše pro vojáky čtyř praporů pěšího pluku č. 94. V devět hodin večer odjel vlakem na srbské bojiště 1. prapor a druhý den zbytek pluku. Po odchodu vojáků byly uvolněné horní kasárny proměněny v c. k. reservní nemocnici[20], která již 31. srpna přijala první menší transport raněných[21]. Pěší pluk č. 94 byl na jaře 1915 přeložen do Keckemetu (Kečkemét, Kecskemét) v Uhrách, kde fungoval jako náhradní prapor, ale byl vtažen do těžkých bojů v Srbsku a v Itálii na Piavě. Část pluku se v listopadu 1918 vrátila do Turnova[22].

I druhá turnovská vojenská posádka se aktivně zúčastnila bojů. Zeměbranecký pluk č. 10 byl poslán na bojiště do Haliče, kde se po pádu Přemyslu část vojáků dostala do ruského zajetí. Zbytek pluku byl poté odvelen na bojiště v Itálii. Po válce se již vojáci tohoto pluku do Turnova nevrátili. V Mladé Boleslavi zůstal po odchodu pluku na frontu jen náhradní prapor. Pluk se ke konci války na frontě rozpadl a zbylý náhradní prapor byl v roce 1919 přemístěn z Mladé Boleslavi do Josefova a poté do Litoměřic. Zde došlo k jeho sloučení s 2. čs. střeleckým plukem „Jiřího z Poděbrad“, který vznikl 6.5.1916 v rámci ruských legií.[23].



[1] Vojenské dějiny Československa (1526-1918), II. díl. Praha, Naše vojsko 1986, s. 397-399.

[2] Tamtéž, s. 400.

[3] Tamtéž, s. 410.

[4] Jubileum vojenské posádky. In: Pojizerské listy, roč. 47, č. 32, 5.8.1932, s. 2-3.

[5] Patří sem Liberec, Frýdlant, Jablonné, Jablonec, Turnov, Mnichovo Hradiště, Česká Lípa a Dubá.

[6] 1. prapor s doplňovacím kádrem náležel k 9. sboru v Josefově a zbytek pluku č. 94 k 6. sboru v Košicích.

[7] www.vojenstvi.cz - dotaz číslo 800, www.franzferdinand.cz a dle sdělení pana M. Hnízdila, který čerpal z německy psané kroniky pluku č. 94.

[8] 1. a 2. prapor umístěn v Mladé Boleslavi, 4. prapor v Českém Brodu. Viz www.vojenstvi.cz – dotaz č. 723 a Představujeme útvary AČR – 31. výcvikové středisko Jiřího z Poděbrad.

[9] Dnešní budova Základní školy Turnov, Žižkova ulice – 1. stupeň.

[10] Kudrnáč, V.: Adresář politického okresu Turnovského, 1892, s. 49.

[11] Dnešní budova Základní školy Turnov, Žižkova ulice – 2. stupeň.

[12] Město chtělo tuto záruku, protože si muselo půjčit 50 000 zl. na 25 let z městské spořitelny.

[13] SOkA Semily, f. Archiv města Turnov, Zápisy… 1891-1900, neuspořádáno, schůze 11.7.1892, 29.5.1894, 1.8.1895.

[14] Budova dnešní Obchodní akademie, Hotelové školy a Střední odborné školy Turnov, Zborovská ulice.

[15] SOkA Semily, f. Archiv města Turnov, Zápisy… 1881-1890, neuspořádáno, schůze 9.5.1887, 27.5.1887, 10.10.1887.

[16] Tamtéž, schůze 2.1.1888, 13.8.1888.

[17] Dnešní depozitář SOkA Semily v Turnově. Náklad na stavbu činil 40 000 zl.

[18] Kudrnáč, V.: Adresář…, 1892, s. 49. SOkA Semily, f. Archiv města Turnov, Zápisy… 1881-1890, neuspořádáno, schůze 27.12.1889.

[19] SOkA Semily, f. Archiv města Turnov, Zápisy… 1891-1900 a 1906-1910, neuspořádáno, schůze 21.4.1898, 28.1.1909, 25.6.1909, 15.7.1909.

[20] V roce 1915 byly u kasáren naproti hostinci U Karla IV. zbudovány dva dřevěné baráky, v nichž byli ubytováni uzdravující se ranění vojáci.

[21] Podrobněji v knize - Kulich, V. J.: Paměti okresu Turnovského za světové války a z doby státního převratu, I. díl. Turnov 1925.

[22] Pamětní kniha města Turnova léta 1918-1928. 1931, s. 195-7.

[23] www.vojenstvi.cz – Představujeme útvary AČR – 31. výcvikové středisko Jiřího z Poděbrad.

 

Turnovské kasárny 2. část

Email Tisk

Za první republiky a za protektorátu Čechy a Morava (1918-1945) - V. Franců, L. Morávková

Po ukončení 1. světové války se začala budovat československá armáda, ale problémy v nové republice (boje o Slovensko, německé pohraničí, válka s Maďarskou republikou rad atd.) tento proces zdržovaly. Na unifikaci armády a likvidaci dosavadních provizorií měla především zájem francouzská vojenská mise. Ta měla i určující vliv na přípravě nového branného zákona č. 193/20, přijatého Národním shromážděním 19.3.1920. Branný zákon určil všeobecnou brannou povinnost pro všechny občany. Trvání pravidelné vojenské prezenční služby bylo stanoveno na 14 měsíců s přechodným prodloužením (do r. 1922) o 10 měsíců. Mírový stav armády byl 150 000 mužů. Doplňovací systém byl převzat z bývalého Rakouska-Uherska, francouzský vliv byl prosazen především v organizaci armády, vnitřním členění štábů a organizaci vojenského školství. Zrušením domobrany a zeměbrany v r. 1919 byly vytvořeny předpoklady pro základní dělení na: 1. aktivní armádu, 2. I. zálohu – muži do 40 let (pro doplnění v době války), 3. II. zálohu – muži od 40 do 50 let (strážní služba v době války). Vlastní unifikace byla zahájena u pěchoty. Základem armády se staly útvary zahraničního čs. vojska, se kterými byly sloučeny útvary domácí[1]

Jak již bylo zmíněno, do Turnova se po válce vrátila část pěšího pluku č. 94[2]. Pluk byl na základě toho obnoven a v rámci unifikace branné moci přejmenován na pěší pluk 44[3]. Velitelství pluku bylo společně s I.[4] a II. pěším praporem dislokováno až do října 1938 v Liberci (Velké kasárny-dolní)[5]. V Turnově (tzv. horní kasárny = Jizerské kasárny) působil do října 1938 náhradní prapor[6] a od ledna 1921 do září 1928 a od září 1935 do července 1938 III. pěší prapor[7]. Další osudy pluku jsou spojeny s událostmi roku 1938, které jsou podrobněji zachyceny níže.[8].

V roce 1919 byl dále do Turnova dočasně umístěn 1. úderný prapor ruských legií, který se poté odstěhoval do Trhanova[9], a náhradní prapor 3. střeleckého pluku. Do svého zrušení v r. 1919 zde také pracovalo zeměbranecké doplňovací okresní velitelství. Nové Doplňovací okresní velitelství Turnov vzniklo 1.11.1919 na základě výnosu MNO[10] a zabezpečovalo evidenci branců, gážistů ve výslužbě a vojáků v záloze v politických okresech Frýdlant, Mnichovo Hradiště, Turnov[11].

Druhou vojenskou posádkou se od ledna 1921 do r. 1934 stal III. prapor pěšího pluku 47, který přišel z Ústí nad Labem a byl umístěn do Štefánikových kasáren (tzv. dolní kasárny), od r. 1928, po odchodu III. praporu pěšího pluku 44 z Turnova, do Jizerských kasáren. Pěší pluk 47 s velitelstvím v Mladé Boleslavi (Masarykovy kasárny) vznikl 1.10.1920[12]. V Mladé Boleslavi sídlil I. pěší prapor, od ledna 1921 do 1935 II. pěší prapor[13] a od r. 1934 i turnovský III. pěší prapor[14].

Z toho vyplývá, že v r. 1934 byl v Turnově umístěn pouze náhradní prapor pěšího pluku 44 a Učiliště pro telegrafní vojsko. Tato situace samozřejmě městu Turnov vůbec nevyhovovala, neboť ztrátou vojáků přicházelo o peníze, které stále potřebovalo pro udržování chodu kasáren. Podobná situace již nastala v r. 1928, když odešel III. prapor pěšího pluku 44 do Liberce. V obou případech město žádalo armádu, aby do uvolněných kasáren byly dislokovány nové posádky.

V r. 1928 bylo žádosti ihned vyhověno a do Turnova bylo z Kutné Hory přemístěno Vojenské telegrafní učiliště /VTU/ (Učiliště pro telegrafní vojsko)[15]. VTU obsadilo Štefánikovy kasárny, které se musely co nejdříve přizpůsobit jeho potřebám, a proto městské zastupitelstvo rychle schválilo nástavbu II. patra[16]. Nástavba pod vedením pana Fr. Kobosila byla v roce 1930 dokončena a předána vojenské správě. Náklady na nástavbu II. patra s dalšími úpravami Štefánikových kasáren a generální oprava Jizerských kasáren (fasáda, stropy, střecha, vodovod, elektrika atd.) se vyšplhaly na 2 134 421,70 Kč[17]. Dokonce bylo z kasáren do bývalé reálky č. p. 5 na náměstí přesunuto doplňovací okresní velitelství, neboť „v kurzu učiliště bude stále asi 200 mužů, pro přechodné ubytování bude potřeba asi 100 míst, a to pro 50 důstojníků a 50 rotmistrů. Vedle toho se budou pořádat cvičení, takže bude nutné ubytovat asi 800 mužů. Stálý počet důstojnictva bude 21 mužů“[18].

Po odchodu III. praporu pěšího pluku 47 v roce 1934 Turnov opět žádal armádu o novou posádku. Byl jim nabídnut dělostřelecký pluk 51 z Brandýsa nad Labem, se kterým začalo zastupitelstvo jednat o nových úpravách převážně okolí Jizerských kasáren – budování autogaráží s příslušnými dílnami a skladišti pro děla, auta, motocykly, úpravy příjezdové cesty, vydláždění dvora pro seřazování vozidel, zavedení vody a zřízení kanalizace pro odpad vod po mytí aut a vozidel atd. Zastupitelstvo všechny úpravy schválilo a těšilo se na podzimní příchod vojáků. Proč ale dělostřelci do Turnova nedorazili, prameny neuvádějí. O rok později se z Liberce vrátil III. prapor pěšího pluku 44, který byl umístěn do bývalé reálky č. p. 5 a do sirotčince ve Skálově ulici, protože Jizerské kasárny zatím obsadil nově příchozí II. prapor pěšího pluku 47 z Mladé Boleslavi[19].

Politický vývoj ve 30. letech vedl k rozhodnutí nově reorganizovat brannou moc ČSR. Bylo zřízeno sedm sborů, ze kterých se vytvořil klíčový velitelský stupeň mezi ZVV[20] a divizemi. Velitelství II. sboru v Hradci Králové byly podřízeny 3. (patří p. pluk 44), 4. a 13. (patří p. pluk 47) divize. Tyto mírové útvary měly po vyhlášení pohotovosti za úkol bránit přesně vymezené úseky státní hranice, a tak úsek Teplice-Šanov až Harrachov měl podléhat 3. divizi[21], přejmenované na hraniční oblast 33 (HO-33). Květnová mobilizace r. 1938 poprvé prověřila, jak je naše armáda připravena. Ze 3. divize se rázem stala HO-33 s krycím názvem „Alois“ a velela nejen svým pěším plukům 42, 2, 44, praporu II/47 a dělostřeleckému pluku 3, ale také ženijnímu praporu 23 a pozorovací letce 6 – celkem 9 728 vojáků. V Turnově se telegrafní učiliště s úspěchem zhostilo role spojovací centrály a doplňovací okresní velitelství organizovalo odvody branců.

Zářijové události r. 1938 přivedly do prostoru Turnov-Sobotka-Mnichovo Hradiště 17. divizi ze Slovenska – její pěší pluk 16 se ubytoval v Příšovicích, Svijanech a Loukově, pěší pluk 37 v Mnichově Hradišti, horský pěší pluk 3 v Turnově a I. oddíl horského dělostřeleckého pluku 202 ve Všeni u Turnova, velitelství divize, smíšený předzvědný oddíl 17 s četou tanků LT-34, telegrafní prapor 17 a další útvary a služby sídlily v Sobotce. Dále dle rozhodnutí ZVV Praha byl k obraně severu Čech do prostoru Turnova (okolí obce Ohrazenice) nasazen prapor lehkých tanků Lt. 1 od 1. rychlé divize (31 tanků LT-35).

Samotná mobilizace byla vyhlášena 23.9.1938 a týkala se všech záložníků do 40 let. Město Turnov se stalo mobilizační základnou. Jizerské a Štefánikovy kasárny, které již byly plně obsazeny, se proměnily i s širokým okolím v rušné válečné ležení, telegrafní učiliště v pravou válečnou spojovací centrálou. Dokonce bylo v kasárnách zřízeno improvizované vězení, kam byli soustředěni všichni dezertéři německé národnosti. V době mobilizace už byla 3. divize v bojových pozicích a její náhradní prapory pěších pluků 42, 2, 44 začaly stavět jakási mobilizační dvojčata s označením 92, 52, 94. Jen prapor II/47 z Turnova neodjel na svůj úsek, ale přesunul se do Mladé Boleslavi, kde byl s celým pěším plukem 47 dán k dispozici 3. divizi. Mobilizační pěší pluk 94 byl sestavován v Turnově na základech náhradního praporu pěšího pluku 44 – měl 26 důstojníků, 14 rotmistrů a 883 mužů. První záložníci nastoupili do 30 minut po vyhlášení mobilizace. První den nastoupilo 60% mužstva, druhý 30% a třetí den zbytek (i Němci). Jednotlivé roty pluku byly ubytovávány ve vesnicích v okolí Turnova. Pluk byl poslán do prostoru Křižany – Žibřidice, kde probíhal i jeho výcvik.

Po přijetí mnichovské dohody došlo během 1.-10. října k evakuaci armády z pohraničí a propuštění všech Němců z čs. armády. Turnov se stal střediskem odsunu vojska, přestupní stanicí pro uprchlíky, a dokonce měl Okresní úřad Turnov na starosti likvidaci úřadů z pohraničí. Dne 8. října byla dokončena evakuace celého úseku pěšího pluku 44 (vojenského materiálu, úřadů, škol, státního majetku), protože tohoto dne začala okupace pátého pásma německou armádou. Novým stanovištěm velitele pěšího pluku 44 se stalo Rovensko pod Troskami a jednotlivé prapory zaujaly nové obranné postavení v Pojizeří. Od 22. října probíhala postupná demobilizace armády a prapor I/44 byl dislokován v Lomnici nad Popelkou, II/44 v Turnově a III/44 v Železném Brodu. Dne 5. prosince byla oficiálně zrušena ostraha hranic a velitelství s jednotlivými prapory pěšího pluku 44 se přesunuly do turnovských kasáren, kde zahájily pravidelný mírový život, který byl přerušen událostmi března 1939[22].

Vstup hitlerovských vojsk do českých zemí definitivně ukončil existenci samostatné čs. armády. Ve výnosu o zřízení protektorátu Čechy a Morava z 16. března 1939 se v 7. článku píše, že „říše zaručuje protektorátu vojenskou ochranu“. Zanedlouho tedy začala likvidace čs. armády pod dohledem zplnomocněnce německé branné moci u říšského protektora a za pomoci protektorátní vlády. Likvidace měla být z větší části dokončena k 31.7.1939 (zanikl i pěší pluk 44 a VTU v Turnově). Zaměstnání ztratilo tisíce důstojníků a poddůstojníků z povolání a docházelo k jejich penzionování nebo přeřazení do civilní sféry. Zbraně a vojenskou bojovou techniku převzala německá armáda.

Okupanti pouze souhlasili s vybudováním vládního vojska jako symbolické jednotky bez vojenského významu. Jeho formování dle nařízení protektorátní vlády začalo 25. července 1939. Byl stanoven maximální počet vládních vojáků na 7 000 mužů, výzbroj byla velmi omezená a jejich úkolem bylo udržovat pořádek a bezpečnost v protektorátu. Mužstvo bylo rozřazeno do tří skupin – na rotmistry, poddůstojníky a střelce. Pro povýšení do vyšší hodnosti musel být vládní voják mravně bezúhonný a spolehlivý. Prapory vládního vojska byly samostatná vojenská a hospodářská tělesa. Do turnovských Štefánikových kasáren byla ubytována jezdecká a cyklistická rota praporu 8 a jeho velitelství s pěší a technickou rotou bylo umístěno v Jičíně (kasárny V Lipách). Prapor spadal pod inspektorát II a mužstvo bylo složeno z 21 důstojníků a 420 vojáků s 25 koňmi. V Jizerských kasárnách došlo k úpravám bytů pro ženaté příslušníky vládního vojska, a pro gážisty dokonce městské zastupitelstvo schválilo stavbu činžovních domů. V letech 1944-45 bylo vládní vojsko včetně praporu 8 dislokováno do severní Itálie, kde mělo zajišťovat týl německé armády – hlídání železnice atd.[23]

V Turnově působila také německá posádka wehrmachtu, která sídlila v tzv. horních kasárnách. O její činnosti během války však prameny mlčí. Zmiňována je až v souvislosti s květnovým povstáním na Semilsku, kdy místní německá pohotovost v odpoledních hodinách dne 3. května 1945 turnovské náměstí několikrát vyklidila a vyhlásila zákaz nočního vycházení. Napětí trvalo až do 5. května, kdy vypuklo povstání i v Turnově. Již v ranních hodinách místní obchodníci a živnostníci začali sundávat nebo zamazávat německé nápisy. Poté došlo k přestřelce v místní spořitelně a začalo se bojovat o most přes Jizeru (směrem k hlavnímu nádraží). O půl dvanácté střelba ustala a bylo vyhlášeno příměří do šesti hodin. O bezpečnost a klid ve městě se starali turnovští občané sami. Zástupci města se zatím snažili dohodnou s německou posádkou o jejím odzbrojení. Jednání bylo neúspěšné. Druhý den se sešel revoluční okresní národní výbor (ONV) a vydal provolání k občanům o ustavení ONV v Turnově. Situace se změnila další den, kdy německá posádka zajala místní policii a četnictvo jako rukojmí, obsadila město a požadovala propuštění všech Němců. Členové ONV raději opustili Turnov a usadili se v nedalekém Vesci, odkud řídili své další aktivity[24]. Turnov stále žil v napětí, neboť centrum měli v rukou Němci a skrz město stále projížděly další a další německé kolony směrem na Liberec. Ke kapitulaci německé posádky došlo až 9. května[25]. Rudá armáda byla v Turnově slavnostně přivítána 10. května[26].



[1] Vzniklo celkem 48 nových pluků. Pěší pluk měl 3 prapory po 3 pěších rotách. Každá čtvrtá rota v pluku byla kulometná. Náhradní prapory pluků měly štáby připravené k výcviku 3 rot. Velitelství pluku byla přidělena pomocná rota, technická rota a plukovní hudba. Pěší pluky byly organizovány do pěších brigád. Dvě pěší brigády spolu s dělostřeleckou tvořily vojska pěší divize. Viz Vojenské dějiny Československa (1918-1939), III. díl. Praha, Naše vojsko 1987, s. 101-107.

[2] V r. 1927 byl slavnostně v Turnově – Sokolská třída /dnes Skálova ul./ - odhalen pomník padlým Turnovákům za světové války. Autorem pomníku je prof. J. Drahoňovský. Seznam padlých uveřejněn v knize - Kulich, V. J.: Paměti okresu Turnovského…, s. 286-8.

[3] Pluk podléhal velitelství V. pěší brigády a od ledna 1938 velitelství III. pěší divize v Litoměřicích.

[4] I. pěší prapor nejprve působil v Rumburku, ale v lednu 1921 se také přesunul do Liberce.

[5] Pluk slavnostně obdržel od města Turnov dne 7.3.1926 prapor se stuhami.

[6] Náhradní prapor byla poměrně malá, spíše organizační skupina, která při vyhlášení mobilizace zajišťovala postavení celého nového pluku, naplněného povolanými záložníky. Viz Stejskal, L. – Stejskal, J.: Drama 38. Liberec, Knihy 555 2003, s. 31.

[7] III. p. prapor byl od září 1928 do září 1935 dočasně umístěn v Liberci a v červenci 1938 byl do Liberce převelen znovu. Kolem poloviny r. 1938 měl p. pluk 44 mírový stav 41 důstojníků, 72 rotmistrů a délesloužících a 1 486 mužů. Viz Tamtéž.

[8] Fidler, J. – Sluka, V.: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938. Praha, Libri 2006, s. 502. www.vojenstvi.cz – dotaz č. 800.

[9] Poté do Domažlic, kde se v r. 1920 stal součástí hraničářského praporu č. 6.

[10] MNO čj. 40.000-doplň.1919 a podléhalo Zemskému vojenskému velitelství pro Čechy, od září 1925 Zemskému vojenskému velitelství v Praze a od ledna 1937 velitelství II. sboru.

[11] Fidler, J. – Sluka, V.: Encyklopedie …, s. 106, 177. www.vojenstvi.cz – dotaz č. 550. K definitivnímu odchodu pěchoty z Turnova. In: Pojizerské listy, roč. 49, č. 13, 30.3.1934, s. 4.

[12] Vznikl v rámci unifikace branné moci přejmenováním z 36. pěšího pluku domácího vojska na základě výnosu MNO čj. 5.700-org.1919. Pluk podléhal velitelství VI. pěší brigády a od ledna 1938 velitelství XIII. pěší divize v Kolíně.

[13] Byl v r. 1935 přemístěn do Turnova.

[14] Fidler, J. – Sluka, V.: Encyklopedie …, s. 503.

[15] VTU ve věcech výukových podléhalo V. oddělení /školskému a výcvikovému/ Hlavního štábu branné moci a ve věcech ostatních II. oddělení /telegrafnímu/ VI. odboru MNO.

- Skládalo se ze: 1. školy na důstojníky telegrafního vojska v záloze, 2. školy specialistů, 3. školy na rotmistry telegrafního vojska, 4. školy pro spojovací důstojníky zbraní. Ve dnech 27. a 28.5.1937 byly v Turnově uspořádány slavnosti, při kterých byl učilišti předán prapor se stuhami. Viz Kocourek, F.: Turnov – telegrafistům v uniformě. In: Groš 1937, s. 8.

- Jedním z absolventů školy na důstojníky telegrafního vojska v záloze byl v polovině 30. let i kapitán Otakar Jaroš (1912-1943 Sokolovo), válečný hrdina a velitel 1. roty čs. samostatného praporu v SSSR. Jeho jméno bylo bohužel po válce zneužito komunistickou propagandou. V Turnově, Skálova ul., je dodnes umístěn jeho pomník, původně stával před dolními kasárnami. Více na www.vu9967.cz nebo www.valka.cz.

[16] Mělo sloužit pro přechodné ubytování vojáků na cvičení.

[17] MNO poskytlo městu Turnov bezúročnou půjčku 750 000 Kč na generální opravu kasáren, město mělo půjčku splácet ročně obnosem 36 000 Kč. Viz Generální oprava budov kasárenských. In: Pojizerské listy, roč. 43, č. 41, 31.8.1928, s. 2.

[18] Fidler, J. – Sluka, V.: Encyklopedie …, s. 699. SOkA Semily, f. Archiv města Turnov, Zápisy… 1928 a 1930, neuspořádáno, schůze 7.9.1928, 28.3.1930, 20.6.1930.

[19] SOkA Semily, f. Archiv města Turnov, Zápisy… 1934 a 1935, neuspořádáno, schůze 16.3.1934, 3.9.1935.

[20] Zemské vojenské velitelství.

[21] Pěší pluk 44 z 3. divize měl bránit úsek Jítravského sedla po Vlašský hřbet v Jizerských horách. Od tohoto pomezí dále na jihovýchod k Polubnému a Harrachovu navazoval úsek turnovského II. praporu pěšího pluku 47, který byl rovněž podřízen HO-33.

[22] Stejskal, L. – Stejskal, J.: Drama 38, s. 30-32, 36, 114-118, 122-123, 152, 156-157. Kniha podrobně popisuje situaci r. 1938 v našem kraji.

[23] Vojenské dějiny Československa (1918-1939), III. díl, s. 560. Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české 1938-1945, svazek XV.a. Praha a Litomyšl, Paseka 2006, s.180-181. Kalousek, Miroslav: Vládní vojsko 1939-1945. Praha, Libri 2002, s. 20-21, 114, 129. Kniha podrobně popisuje činnost vládního vojska za 2. sv. války. SOkA Semily, f. Archiv města Turnov, Zápisy… 1939 a 1940, neuspořádáno, schůze 6.10.1939, 7.11.1940.

[24] Kinský, K.: Květen 1945 v Turnově. Železný Brod 1947, s. 9 - 18. Navrátil, I. a kol.: Okresní národní výbor Turnov (1920), 1945 – 1960 , inventář. Okresní archiv Semily se sídlem v Bystré n. J., Bystrá n. J. 1988.

[25] Podmínky kapitulace německé branné moci v Turnově

1/ Ozbrojené vojenské jednotky místní posádky bývalé říšské branné moci odevzdají: veškeré druhy zbraní, munice a jiných součástí válečného materiálu včetně všech motorových vozidel – vše nepoškozené – do rukou národního československého vojska. Vozidla pro raněné, nemocné a odvoz zásob potřebných pro stravování budou ponechána.

2/ Veškeré bývalé německé správní orgány odevzdají výkonnou moc do rukou místního národního výboru. Při tom musí býti zachována veškerá zařízení v místnostech s příslušnými administračními pomůckami a ústavním materiálem.

ad 1/ Po dobu odevzdávání válečného materiálu zůstanou příslušníci bývalé říšské branné moci v budově kasáren i s rodinami a ve skupinách po 20 mužích složí veškerý materiál na dvoře kasáren. Na dvoře smí býti pouze skupina 20 mužů, která po složení materiálu odejde opět do budovy kasáren. Okamžitě dlužno odstraniti za dozoru vojska veškerá eventuelní destrukční zařízení, pakliže jsou taková. V kladném případě učiní tak skupina specielně cvičených německých vojáků za dozoru vojska československého. Pyrotechnická skupina bude čítati 20 mužů. Za každé poškození československého státního objektu, či jiného zařízení, nebo za život československého vojáka, či občana, odpovídají všichni příslušníci německé branné moci.

ad 2/ Bývalé správní orgány informují členy národního výboru, resp. jimi pověřené české úředníky o všem, co je žádoucno k zajištění plynulého chodu správní služby.

3/ Po bezpodmínečném splnění těchto podmínek bude s příslušníky bývalé německé branné moci, jakož i s bývalými orgány správními i s příslušníky jejich rodin jednáno podle mezinárodních úmluv, s vojáky jako s válečnými zajatci, kteří všem kapitulačním podmínkám v Turnově vyhověli a mohou se volně odebrati do svých domovů. O evakuaci německých osob bude rozhodnuto po splnění těchto podmínek.

4/ Veškeré internované osoby československé národnosti musí býti ihned před jednáním propuštěni. Tento způsob ujednání děje se podle místních modalit bez zřetele na události, které se staly v Praze.

Turnov 9.5.1945                                                                                                                                                  Podpisy

Viz SOkA Semily, f. Okresní národní výbor Turnov  (1920), 1945 – 1960 , Prezidiální spisy, karton 2, 1/45 pres.

[26] Zajímavý obrazový materiál k událostem v květnu 1945 viz Stalo se před šedesáti lety. Události II. světové války v Turnově a okolí. Příloha Hlasů a ohlasů Turnovska, 5/2005.

 

Turnovské kasárny 3. část

Email Tisk

Československá armáda versus Sovětská armáda (1945-1990) - V. Franců, L. Morávková

Po 2. světové válce došlo k rychlé obnově čs. armády na základě spojení zahraničních jednotek a nově vytvořených domácích útvarů. Velení se ale potýkalo s nedostatkem lidských i materiálních zdrojů. Území republiky bylo rozděleno na 4 oblasti a postupně vzniklo 16 pěších divizí, tankový sbor, dělostřelecká divize a 5 leteckých divizí. Reorganizace byla provedena v r. 1947. Únor 1948 však přinesl politické změny i pro čs. armádu. Byla uskutečněna například tzv. očista velitelského sboru (armádu muselo opustit 53% důstojníků). Koncem r. 1950 proběhla reorganizace podle sovětského vzoru. Byla započata výstavba nových svazů a útvarů a byla maximálně zvýšena zbrojní výroba, neboť hrozilo nebezpečí vypuknutí „3. světové války“. Dalším mezníkem ve výstavbě čs. armády bylo podepsání Varšavské smlouvy 14.5.1955, v níž byla zakotvena vzájemná vojenská spolupráce s armádou SSSR. Rok 1958 přinesl novou reorganizaci, která s dílčími úpravami přetrvala až do poč. 90. let. Sovětská armáda se již od poloviny 60. let u nás snažila rozmístit svá vojska. To se jí zdařilo díky událostem srpna 1968. Sověti na našem území postupně rozmístili na 70 000 vojáků, kterým museli ustoupit naši vojáci[1]. Léta 70. a 80. poznamenalo vzrůstající napětí mezi SSSR a USA, takže se počet sovětských vojáků a jejich zbraní u nás stále navyšoval, teprve uklidnění mezinárodní politické situace na konci 80. let přineslo jejich snižování.

Nečekané změny nejen v politické sféře, ale i v armádě přinesla sametová revoluce v r. 1989. Byla zkrácena vojenská základní služba z 24 na 18 měsíců a přijat zákon o civilní službě. Postupně docházelo ke snižování počtu vojáků z povolání a byla podepsána dohoda o stažení sovětských vojsk z Československa do 30.6.1991[2].

 

V červnu 1945 sdělil ministr národní obrany turnovskému zastupitelstvu, že kasárny přiděluje Spojovacímu učilišti (dříve Vojenské telegrafní učiliště), a proto mají být vyklizeny. Znamenalo to vystěhovat rodiny, které zde bydlely během války. S učilištěm měla přijít i vojenská ruská mise, vojenská akademie, škola pro záložní důstojníky, škola pro spojovací technické svazy, škola pro spojení telegrafní všech oddělení vojska, takže bylo potřeba ubytovat v podnájmu 80-100 důstojníků. Konec roku 1945 s sebou však přinesl problém s udržením tohoto učiliště v Turnově. Zastupitelstvo jednalo i v dalším roce s ministerstvem obrany o jeho udržení ve městě a slíbilo provést požadované adaptace kasáren, ale nakonec se učiliště odstěhovalo. V kasárnách zůstal spojovací pluk 1[3]. Tento útvar vznikl v létě 1945 v Turnově pro potřeby velitelství 1. oblasti. Na základě dekretu prezidenta republiky byl 6.11.1945 pojmenován útvarem „Hrdiny Sovětského svazu kapitána Otakara Jaroše“. V roce 1950 se pluk přemístil do Prahy, kde byl převeden do podřízenosti velitelství 1. vojenského okruhu[4].

Do Turnova se také vrátil náhradní prapor pěšího pluku 44. Tento pluk obnovil svou činnost v létě 1945 v Liberci a stal se součástí královéhradecké 14. pěší divize. Dne 1.10.1945 byl útvar přečíslován na pěší pluk 30. V Liberci bylo umístěno plukovní velitelství, II. a III. pěší prapor, zatímco I. pěší prapor sídlil v České Lípě a náhradní prapor, jak už bylo zmíněno, v Turnově. V roce 1947 došlo ke sloučení tohoto pluku s pěším praporem 44 a byl vytvořen nový pěší pluk 36 se sídlem v Mladé Boleslavi, kam záhy odešel i turnovský náhradní prapor[5].

Bohužel dobové prameny o situaci v turnovských kasárnách po roce 1948 mlčí, a proto byly využity alespoň kusé informace nalezené na webových stránkách www.vojenstvi.cz.

 

V letech 1950 až 1968 v Turnově působily tyto vojenské posádky:

-          22. minometná brigáda Turnov (1950-1956), v roce 1956 přeměněna na 22. těžkou minometnou brigádu Turnov, která byla v roce 1958 zrušena[6]

-          361. dělostřelecký pluk[7] – vznikl sloučením dělostřeleckého pluku 52 z Bruntálu a dělostřeleckého oddílu 254 z Hradce Králové, nejdříve sídlil v letech 1950-1958 v Mladé, od roku 1958 až 1968 v Turnově, poté byl převelen do Uherského Hradiště (1968-1988), protože do Turnova byla umístěna sovětská posádka, od roku 1988 působili dělostřelci v Hranicích na Moravě – dnes je to 76. dělostřelecký oddíl[8]

-          3. raketometný oddíl – vznikl 1.5.1951 v Mladé a byl podřízen 3. tankové divizi, redislokován v roce 1958 do Turnova, od 31.8.1961 včleněn do složení 361. dělostřeleckého pluku[9]

-          80. cisternový prapor v letech 1961 – 1968

Vedle vojenských posádek fungovala v Turnově v letech 1951 – 1968 posádková správa a v letech 1951 (1954) – 1960 okresní vojenské(á) velitelství (správa)[10].

 

                Vojska Varšavské smlouvy se na našem území rozmístila v noci z 20. na 21. srpna 1968. Kolem půlnoci překročily první kolony sovětských a polských jednotek severní hranice Československa. Podle slov pamětníků přijely do Turnova jako první polské jednotky, které se zastavily na Hruštici, až 22. srpna. Opozdily se prý, protože se ztratily a místo do Turnova jely do Trutnova[11].

A tak Turnov zůstal jediným městem v republice, které nebylo dne 21. 8. vojensky obsazeno, přitom kolem města projížděly vojenské kolony okupantů. Druhý den nařídil velitel turnovské posádky, aby byly zataraseny děly brány jak horních, tak dolních kasáren, a vydal rozkaz k bojové pohotovosti. Do kasáren přicházeli turnovští občané a buď chtěli dobrovolně na vojenské cvičení, což bylo bez povolení okresní vojenské správy nemožné, nebo alespoň vyzývali vojáky, aby je nezklamali a postavili se na odpor. Vojáci nezklamali. Sami sepsali prohlášení proti okupaci, které většina z nich podepsala. Poté ho vozidlem odvezli do Prahy. Text prohlášení byl dne 23.8.1968 otištěn v Pojizerských listech[12] a Rozvoji a později se stal důvodem pro kádrová opatření u dělostřeleckého pluku[13].

Napětí vyvrcholilo dopoledne 23.8.1968, kdy polští obrněnci obklíčili kasárny[14]. Na polích na Hruštici a nad Farářstvím byl sešikován val z hlavní děl v palebném postavení prokládaný obrněnými vozy. Další technika byla umístěna nad dnešní Lidickou ulicí. Sebemenší podnět k zahájení palby by znamenal zkázu nejen kasáren, ale i města[15].

Polskému velení se při příchodu ke kasárnám vůbec nelíbila děla umístěná v jejich branách, a proto ihned začalo s českou stranou vyjednávat. Požadovalo okamžité stažení děl a odevzdání zbraní. Česká strana to odmítala a napětí se přiostřilo. Situace se bohužel po několika dnech změnila, a to díky veřejnému projevu prezidenta Svobody a tajemníka A. Dubčeka[16]. Oba vyzývali ke klidu a návratu k normálnímu životu. A tak se vojenské velení se zástupci města sešlo s polskou stranou a jednalo za zavřenými dveřmi. Zanedlouho byla z bran kasáren stažena děla, byl vydán zákaz opouštět kasárny atd. Polští vojáci s technikou dále zůstali na svém místě u kasáren. Pro ubytování a stravování mužstva byly postaveny obrovské vojenské stany. Pouze důstojníci byli ubytováni v hotelu Slávie[17].

Tento stav trval do 28.9.1968, kdy ministr národní obrany vydal rozkaz, aby čs. jednotky uvolnily vybrané vojenské prostory pro potřeby sovětského vojska[18]. I Turnov byl zařazen mezi 33 posádkových měst, která musela uvolnit kasárny. Vojáci čs. armády se tedy 28.9.1968 rozloučili s turnovskými občany. Následovalo balení všeho od střeliva až po písemnosti a k přemístění do nového působiště v Uherském Hradišti došlo dne 7.10.1968[19]. V říjnu byly polské jednoty okupující Turnov vystřídány sovětskými.

Poslední vojenskou posádkou v turnovských kasárnách[20] se tedy od října 1968 do května 1990[21] stala 185. raketová brigáda tzv. Střední skupiny sovětských vojsk. Ta disponovala starším raketovým systémem 9K72 „Elbrus“ (SS-1c Scud B), přičemž měla ve výzbroji 12 odpalovacích zařízení 9P117M na podvozku automobilu MAZ-543 a blíže nezjištěný počet raket 9M72 o doletu 280 km. K posádce patřila raketová základna Vesecko a střelnice Ohrazenice[22]. Posádkové velitelství bylo umístěno v hotelu Karel IV. Sovětská posádka dále využívala například budovu dnešního kina, kterou si vojáci sami postavili, aby jim sloužila jako posádkový klub, a budovu bývalého ONV naproti dnešní základní škole. V budově dnešní školičky ZŠ byla umístěna 54. sovětská škola v Turnově. V prostoru horních kasáren vyrostl dvanáctipodlažní panelák pro rodiny vojáků[23]. Celkem k 1.5.1990 využívala sovětská armáda 55 budov a objektů v Turnově, Daliměřicích, Ohrazenicích a Vesecku, z toho 13 objektů bylo vybudováno v letech 1968-1986[24].

Obyvatelé Turnova se k novým hostům většinou chovali chladně. Trápily je především stálé noční jízdy sovětské techniky po ulicích, ale i zpupnost některých důstojníků atd. Napětí a nervozita sílila v citlivých chvílích, např. v době pohřbu J. Palacha, v den výročí okupace[25]. Místní školy musely začít spolupracovat se sovětskou posádkou a s 54. sovětskou školou v Turnově, a to ve formě besed s vojáky, besídek, dopisování si s dětmi ze SSSR,…[26].



[1] V r. 1969 došlo k reorganizaci čs. armády – výrazné snížení počtu vojáků.

[2] Podrobněji na www.vojenstvi.cz – Čs. armáda poválečná. Vojenské dějiny Československa (1945-1955), V. díl. Praha, Naše vojsko 1989.

[3] SOkA Semily, f. Archiv města Turnov, Zápisy… 1945, neuspořádáno, schůze 15.6.1945, 18.9.1945, 20.11.1945 a Plenum… 1946, neuspořádáno, schůze 21.6.1946, 30.8.1946.

[4] Další osudy pluku: Dnem 9.5.1955 bylo pojmenování útvaru upraveno na 1. Ružomberský spojovací pluk hrdiny Sovětského svazu kapitána Otakara Jaroše. V létě 1958 pluk přešel do složení vojsk 1. armády a v září 1959 se přesunul do Kralovic. V létě 1960 se útvar opětovně přestěhoval a jeho novým posádkovým městem se stal Beroun. Zde 1. spojovací pluk setrval do září 1979, kdy byl redislokován do Plzně. Dnem 1.1.1992 proběhla reorganizace pluku na 3. spojovací brigádu (bez čestného nebo historického názvu). V březnu téhož roku se uskutečnilo přemístění svazku do Ružomberoku a podřízení Vojenskému velitelství Východ. Rozkazem prezidenta republiky byl 20.10.1992 brigádě propůjčen historický název „Ružomberská“. Od 1.1.1993 se svazek stal součástí Armády Slovenské republiky. Viz www.vojenstvi.cz – dotaz č. 427.

[5] Velitelství pluku 36 se společně s II., III. pěším praporem a náhradním praporem nacházelo v Mladé Boleslavi, I. pěší prapor zůstal v České Lípě. Viz www.vojenstvi.cz – dotaz č. 800.

[6] Tamtéž.

[7] Pluk měl 110 vojáků z povolání, 300 vojáků základní vojenské služby a v létě se vždy počet zvýšil o dalších 100 vojáků v záloze, kteří procházeli vojenským cvičením. Cvičiště měli na Vesecku, pokud se střílelo ostrými náboji, taky se cvičilo ve vojenském prostoru Ralsko, Brdy a Doupov. Pluk byl podřízen 13. tankové divizi s velitelstvím v Mladé u Milovic. Viz Ištvánek, B.: Dělostřelecký pluk Fastovský v Turnově. In: Pojizerské listy, roč. 75, č. 32, 7.8.2002, s. 7.

[8] www.vojenstvi.cz – Představujeme útvary AČR.

[9] Tamtéž – dotaz č. 365.

[10] Tamtéž – dotaz č. 550. Okresní vojenská správa pravděpodobně zanikla po zrušení okresu Turnov v roce 1960. V tomto roce totiž došlo ke sloučení okresů Turnov, Semily a Jilemnice v jeden okres se sídlem v Semilech.

[11] Kolem příchodu polských okupačních jednotek do Turnova stále panují nejasnosti. Nové poznatky by pravděpodobně přineslo prostudování polských pramenů k srpnu 1968.

[12] Městský výbor NF v Turnově vydal první ze šesti čísel Pojizerských listů, zastavených po únoru 1948. Viz Karpaš, R. a kol.: Stalo se na severu Čech 1900/2000. Liberec, Nakladatelství 555 2001, s. 126.

[13] Podrobněji: Ištvánek, B.: 21. srpen a další dny 361. dp. In: Pojizerské listy, roč. 75, č. 34, 21.08.2002, s. 7.

[14] Zajímavé je, že B. Ištvánek uvádí jako datum vstupu polských jednotek do Turnova až 27.8.1968. Dále na tyto události vzpomíná i bývalý desátník VÚ 3285 Turnov Vítězslav Hejduk ve článku „Jak jsem se stal parlamentářem“, který publikovalo Turnovsko v akci 17/2008.

[15] Petrušková, J.: Trvale drásavá vzpomínka na 21. srpna 1968 v Turnově. In: Od Ještědu k Troskám 4/2008, s. 272-3.

[16] Ve dnech 23.-26.8.1968 proběhlo v Moskvě složité jednání československé a sovětské politické reprezentace, které skončilo podpisem tzv. moskevského protokolu.

[17] Ištvánek, B.: 21. srpen a další dny 361. dp…, s. 7.

[18] Pecka, J. a kol.: Sovětská armáda v Československu 1968-1991. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1996, s 32.

[19] Karpaš, R. a kol.: Stalo se na severu Čech…, s. 126. Ištvánek, B.: Dělostřelecký pluk v Uherském Hradišti. In: Pojizerské listy, roč. 75, č. 35, 28.8.2002, s. 7. – autor zde blíže popisuje počátky pluku v novém působišti.

[20] Kasárny nesly jméno J. Švermy.

[21] Odsun sovětské posádky z Turnova probíhal v údobí od února do května 1990. Poslední vojáci odjeli 28. května 1990.

[22] www.modely.cz/airshow/posadky.htm

[23] Dvanáctipodlažní panelák, pětipodlažní panelák, prodejna a čajovna sov. armády, laboratoře včetně skladu PHM patřily mezi tzv. „černé stavby“ vybudované sov. armádou bez povolení.

[24] Pecka, J.: Odsun sovětských vojsk z Československa 1989-1991. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1996, s. 163.

[25] Navrátil, I.: K událostem let 1968-1970 v semilském okrese II. díl. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší, sv. 7, 1994, s. 99.

[26] Školní kronika 3. ZDŠ – zápis ze školního roku 1970/1, 1971/2, 1972/3.

 

Historie školy

Email Tisk

Odsun sovětské posádky – prom. filosof Václav Jenšovský

                Otázka co nejrychlejšího i pokud možno co nejbezpečnějšího a max. organizovaného odsunu sovětské posádky, logicky bez dalších případných negativních jevů pro občany Turnova i území a objektů, které vojsko doposud využívalo, se stala hned na počátku roku 1990 kardinální záležitostí polistopadové transformace v Turnově. Nejdůležitějším úkolem dne, prvních týdnů i měsíců prvního roku svobody. Noví představitelé města, reprezentující Občanské fórum (OF), převzali veškerou přípravu a organizaci odsunu do vlastních rukou. Ostatně, podpořili je či doslova vyzvali k této prvořadé aktivitě občané, spontánně volající při jakékoliv příležitosti především po rychlém a radikálním řešení této otázky. Hned 8. ledna 1990 vznikla občanská petice, adresovaná teprve nedávno zvolenému prezidentu republiky Václavu Havlovi coby vrchnímu veliteli československých ozbrojených sil. V této petici občané prezidenta žádali, aby „… po odchodu sovětské posádky z města nebyl do Turnova umisťován žádný čs. vojenský útvar a aby byly budovy kasáren i přilehlá zařízení předány městskému národnímu výboru, který by – v souladu s přáním turnovské veřejnosti – využil těchto uvolněných prostor pro potřeby kultury, školství a zdravotnictví.“ A hned svůj požadavek odůvodňují, když doplnili: „Situace je právě v těchto oblastech v našem městě neutěšená a věříme proto, že v souvislosti s plánovaným snižováním početního stavu armády je naše přání realizovatelné.“ Na závěr uváděli: „Vyjadřujeme naději, že naši žádost postoupíte příslušným orgánům, které ji posoudí a s výsledky nás seznámí. Předem Vám jménem všech podepsaných občanů Turnova děkujeme.“ (Následovaly stovky podpisů občanů Turnova.)

                Hlavními iniciátory této petice byli pánové Břetislav Mánek, tehdejší ředitel základní školy umístěné v budově gymnázia, a Josef Kunetka, jeden z nejaktivnějších zástupců turnovského OF, dne 20. ledna 1990 řádně zvolený městský poslanec z titulu nového zastupitelského mandátu pověřený funkcí místostarosty Turnova a souběžně rovněž řízením a řešením celé problematiky odsunu sovětské posádky z Turnova.

                Místostarosta Josef Kunetka pojal tento úkol navýsost odpovědně. Městskou radou stanovené zadání obsahovalo nejen jeho pověření k nezbytnému osobnímu jednání s velitelem sovětské posádky ve městě, včetně s jeho zástupci, nýbrž také k bezprostřednímu jednání s oficiálními místy ČSFR, kterých se plánovaný odsun sovětské posádky z Turnova týkal. Místostarosta neprodleně zpracoval promyšlený postupový plán činností, podrobný harmonogram úkolů, do něhož už byli zapojeni mnozí aktivní členové OF, nově přijímaní pracovníci na turnovskou radnici i pověření řídící pracovníci různých místních institucí. Harmonogram počítal nejen s postupným převzetím všech objektů, zařízení i pozemků, jež dosud okupovala sovětská armáda, tj. včetně Vesecka, ale i s podrobným ohodnocením přejímaných komplexů, posouzením rozsahu škod způsobených sovětskou jednotkou a tedy i jejich případnou náhradou nebo opravou. Když se Kunetkovu kolektivu dostalo o pár týdnů později i oficiálního centrálního dokumentu, jenž určoval postup a podmínky pro přejímání takových majetků, bylo město Turnov už prakticky velmi důkladně a téměř vysoce profesionálně na zdolání tohoto obrovského úkolu připraveno. A to včetně i průzkumu možného chemického nebo i jiného zamoření prostorů dosud využívaných sovětským vojskem.

                Je rovněž třeba zdůraznit, že zcela souběžně a trvale porevoluční vedení města Turnova sledovalo onen občany požadovaný a kýžený cíl – získat aspoň některou část turnovských kasáren pro potřeby místního školství. V tomto směru od počátku vítězila Mánkova myšlenka pro tento záměr získat zejména objekty tzv. dolních kasáren (do té doby, podle podkladu ministerstva národní obrany, označovaných jménem Jana Švermy). Protože zatím chyběly nejen městu, nýbrž i státu nezbytné finanční prostředky na jakékoliv investiční akce, hledaly se různé cesty, jak tyto prostředky seriózně zajistit. Vědělo se, že tyto „Švermovy“ kasárny byly významně rekonstruovány už v roce 1986, takže nezbytné náklady na další úpravu či přestavbu objektů nemusely být tak finančně náročné. Z těchto důvodů se odpovědní pracovníci pod vedením Josefa Kunetky začali orientovat především na ministerstvo školství, jež mělo rovněž zájem získávat účelovými přestavbami různé větší objekty. Zásluhou i několika školských pracovníků, vč. zdejšího ředitele Břetislava Mánka, se Josefu Kunetkovi podařilo potřebné investiční prostředky nalézt, a to z fondů ministerstva školství. Zásluhu na tomto úspěšném snažení měl zejména Jan Kavan, tehdy působící ve vedení ekonomického odboru ministerstva školství v Praze, jehož k Turnovu a Českému ráji poutaly rodinné i osobní vazby.

                Tak se podařilo připravit i zahájit přestavbu dolních turnovských kasáren na vskutku moderně pojatý školský areál.

 

Z historie základní školy (1948-1990) - V. Franců, L. Morávková

                O počátcích naší předchůdkyně, která sídlila v budově turnovského gymnázia, toho dnes mnoho nevíme. V semilském archivu je uložena dvoudílná školní kronika 3. ZDŠ Turnov[1], ale až z let 1966 - 1994[2], další kusé informace se nacházejí na webových stránkách Gymnázia Turnov (historie školy) a Základní školy Turnov, Skálova ul.[3] (kronika školy).

Po druhé světové válce fungovala v Turnově obecná a měšťanská škola chlapecká[4] a obecná a měšťanská škola dívčí[5]. Po únorových událostech r. 1948 byla uzákoněna jednotná škola[6], a to už na školní rok 1948/9. Vznikla národní škola (I. stupeň) a střední škola (II. stupeň) chlapecká a samozřejmě i dívčí. Do budovy škol chlapeckých se bohužel všechny děti nevešly, a proto byla od 1.9.1948 II. národní škola chlapecká umístěna do budovy gymnázia. Od 1.9.1950 se do budovy gymnázia přestěhovala II. střední škola chlapecká a II. národní škola chlapecká se vrátila do své mateřské budovy. V r. 1953 došlo dle nového zákona[7] ke spojení základní školy a gymnázia pod názvem jedenáctiletá střední škola[8]. Ve školním roce 1956/7 se poprvé mohli setkat chlapci s dívkami v jedné třídě, neboť začaly vznikat smíšené školy. Je zajímavé, že v r. 1959 se začala připravovat výstavba nové školy v Turnově II, kterou se bohužel nepodařilo realizovat ani v r. 1968 a 1990.

V r. 1960[9] byla zákonem upravena celá soustava výchovy a vzdělávání, a tak v Turnově vznikala 1. ZDŠ (dříve chlapecká), 2. ZDŠ (dříve dívčí) a 3. ZDŠ v budově gymnázia. Dle zápisu ze školní kroniky v r. 1966 měla 3. ZDŠ 16 tříd s 584 žáky. Ve školním roce 1968/9 byl dobudován turnovský plavecký bazén, o jehož fungování se muselo starat vedení 3. ZDŠ[10]. V 2. polovině 70. let prošla školní budova gymnázia rozsáhlou rekonstrukcí, a proto byl počet žáků 3. ZDŠ snížen a část žactva byla umístěna do náhradních prostor. Po ukončení rekonstrukce v r. 1980 zůstaly některé třídy 3. ZDŠ dále mimo budovu školy, protože došlo k nárůstu počtu žactva[11] – třídy v Modřišicích, na 2. ZDŠ atd.

Po listopadové revoluci 1989 byla v restituci budova vrácena gymnáziu, které požadovalo po základní škole uvolnění všech učeben. A tak se začala situace školy pod vedením nového ředitele Břetislava Mánka rychle řešit.

 

Budování základní školy (1990-2004) - V. Franců, L. Morávková

                „V roce 1990 jsem se stal ředitelem základní školy na Výšince a dostal jsem šanci uskutečnit svoje pedagogické představy, léta broušené, ale dosud uložené v duševním suterénu. Od začátku mi bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Koexistence základní školy a gymnázia byla dál nemožná. Budova restitučně náležela gymnáziu, pro které byla ve 30. letech nadčasově vybudována, takže i dnes by v původním stavu vynikala moderností, kdyby nedošlo k její devastaci ve prospěch základní školy. Základní škola na tom stejně nic nezískala, neboť se se svými 354 žáky do budovy nevešla…“ Takto vzpomíná na počátky svého působení ve funkci ředitele pan Břetislav Mánek, který poté přijal nabídku města přemístit základní školu do tzv. dolních kasáren a pokračuje: „Cožpak o to, pedagogickou představu[12] jsem nosil v hlavě od doby svého působení v Rovensku pod Troskami, ale jak ji vtělit do kasáren? Pomohl mi pan Horyna z Kamenoprojektu v Turnově. Ten vytvořil podle mých požadavků stavební studii a ta se stala základem pro všecka další jednání i pro konečný projekt… Celkové náklady na úplné dokončení školy jsem odhadoval na 55 milionů s tím, že škola musí být moderní ještě v r. 2050. Atraktivita školy neměla být pouze v technickém vybavení a v novosti budovy, ale v nabídce činností a v individuální péči o děti. Pravidelný přísun žáků měl být zajištěn zřízením vlastní mateřské školy s nultým ročníkem pro děti s odkladem, dále jsem předpokládal, že starší žáci, kteří by pracovali v centru pro volný čas, by do školy přitáhli svoje mladší sourozence i příbuzné a známé. A realita? Od začátku byly potíže se sháněním peněz na stavbu a i o prázdninách se řešilo co prodat, aby se zaplatily dluhy. Znovu obdivuji tehdejší městský úřad a děkuji! Padl jsem téměř do mdlob, když hned na začátku městský architekt vyňal z projektu školy dům u parku (bývalá důstojnická jídelna) pro prý dočasné komerční využití. Zlikvidoval tak objekt pro naši mateřskou školu – byla to nenahraditelná strategická ztráta…V roce 1994, když byla hlavní část školy hotová, jsem odešel do penze. Důvod? Množství problémů mne připravilo o spánek. Řekl jsem si tedy, že bude lepší penze než psychiatrie. Funkci ředitele převzal Mgr. Karel Bárta, kterému jsem předal podrobně zpracovanou a po mnoho hodin s ním prodiskutovávanou koncepci. Byl jsem přesvědčen, že školu v tom duchu dokončí, což také udělal... No a já jsem dál s láskou učil na skromný úvazek to, co nikdo nechtěl, anebo neuměl.“

                Již od září 1991 se po drobných úpravách začalo učit v tzv. školičce, kde dříve bývala škola pro děti sovětských důstojníků. Bylo zde 6 tříd 1. stupně a jedno oddělení školní družiny. Práce na rekonstrukci hlavní budovy školy byly zahájeny v roce 1993, stavební povolení bylo vydáno 1. července 1993. Na budově zůstaly pouze opěrné a nosné zdi, podlahy a střecha. Vše ostatní, včetně oken, dveří, příček, sanitárního zařízení, elektrorozvodů a mnoho dalších zařízení, bylo nové. Nově byl také vybudován vchod a přistavěny šatny v suterénu, včetně teras. Práce probíhaly i přes zimu 1993/1994. V létě roku 1994 byla zahájena přístavba školní jídelny, rozhodnutí bylo vydáno 20. května 1994. Školní jídelna byla dokončena v rekordním čase sedmi měsíců. Bohužel v rozpočtu se již nenašly finanční prostředky na technologické vybavení kuchyně, a tak jídelna slouží jen jako výdejna jídla.

                Jak již bylo zmíněno výše, v novém školním roce 1994/95 převzal řízení základní školy Mgr. Karel Bárta[13], který svými vzpomínkami přiblíží další budování školy: „…Kolaudační řízení se konalo v pondělí 19. prosince 1994, ten den si také novou školu prohlédli naši žáci. V úterý 20. prosince bylo pracovníky školy zahájeno stěhování… Práce bylo až nad hlavu a pokračovala i přes svátky až do časných ranních hodin v úterý 3. ledna. Tento den v 9 hodin byla slavnostně otevřena nová základní škola v Žižkově ulici za bohaté účasti široké veřejnosti, starosty města JUDr. Václava Šolce, poslanců Parlamentu České republiky PhDr. Františka Kozla a Mgr. Stanislava Pěničky, pracovníka ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Mgr. Jana Kavana, přednostky Okresního úřadu v Semilech JUDr. Dany Hůlkové, ředitele Školského úřadu v Semilech Mgr. Josefa Zdražila, starostky Semil Ing. Václavy Kodejšové, ředitelů turnovských i okolních škol, dodavatelů, sponzorů, zástupců médií a mnoha dalších. Po úvodních krátkých projevech starosty města a ředitele školy přistoupili k pásce s obrázky zbraní hosté a po odstranění zbraní se objevil nápis Vítáme vás. Vše za doprovodu skladby Vangelis Dobytí ráje.

                Investorem rekonstrukce školy bylo město Turnov, projektový tým vedl ing. arch. Kaut, generálním dodavatelem byla firma BAK, a.s. Trutnov, která prováděla též další etapy dostavby celého areálu. Na vybavení interiéru školy dohlížel ing. arch. Karel Sekený a největší mírou se podílela firma Tomek Semily a Trilobit Turnov.

V první etapě rekonstrukce vznikly v přízemí šatny, učebna technických prací a technické zázemí, v přízemí učebna, sbírky, kabinet a laboratoř přírodopisu, studovna s knihovnou jako zárodek školního informačního centra, učebna rodinné výchovy, 4 třídy 1. stupně, školní bufet, terasy s napojením na chodbu, kabinety 1. stupně a tělesné výchovy. V 1. patře 6 tříd 2. stupně, učebna, sbírky, kabinet a laboratoř fyziky, herna stolního tenisu, sborovna, archiv, sekce vedení, sklad učebních pomůcek a civilní obrany. Ve 2. patře 3 kmenové učebny, učebny hudební a literárně dramatické výchovy, fitness centrum, učebny a kabinety zeměpisu, dějepisu, českého jazyka, kabinet matematiky. Ve 3. patře 3 jazykové učebny (anglický, německý a francouzský jazyk), učebna výpočetní techniky, učebna a kabinet výtvarné výchovy. V malé škole bylo 5 tříd 1. stupně a 3 oddělení školní družiny, malá tělocvična, pracoviště pedagogicko-psychologické poradny a byt školníka. Školní jídelna má příjezdovou rampu, výtah, sklady, prostory na mytí přepravních nádob i nádobí, výdejní pult, kancelář vedoucí, 84 míst u stolů. Na střeše školní jídelny vznikla unikátní terasa pro relaxaci a pohyb dětí před i po vyučování či během přestávek. Postupně během dalších let docházelo k dílčím úpravám tohoto dispozičního uspořádání…

V květnu 1998 byly zahájeny práce na výstavbě dvou tělocvičen a venkovních sportovních hřišť, které byly dokončeny o rok později. V roce 2004 bylo završeno desetileté úsilí o vybudování unikátního moderního školského areálu, byly dokončeny terénní úpravy a při zahájení nového školního roku 2004/2005 bylo otevřeno nové dětské travnaté hřiště s prolézačkami, houpačkami, lavičkami, altánkem a pískovištěm. Celkové náklady na rekonstrukci činily přibližně 100 mil. Kč.

Škola svou koncepcí zřejmě předstihla dobu jak materiálně, tak i pojetím vzdělávání. V širším regionu se jen těžko hledá podobná škola s obdobným vybavením a koncepčně řešeným uspořádáním.“



[1] Základní devítiletá škola.

[2] První díl kroniky z let 1966-1983, druhý díl 1983-1994.

[3] www.gytu.cz a www.zsskalova.turnov.indos.cz

[4] Dnes Základní škola Turnov, Skálova ul.

[5] Dnes Základní škola Turnov, 28. října.

[6] Školský zákon č. 95/1948 Sb. z 21.4.1948 – byla vytvořena jednotná státní školská soustava, povinná školní docházka byla prodloužena na 9 let.

[7] Školský zákon č. 31/1953 – povinná školní docházka snížena na 8 let a v r. 1958 zase prodloužena na 9 let – dvanáctiletka.

[8] Došlo k úpravám interiéru budovy.

[9] Školský zákon 186/1960 – základní vzdělání, jednotné a povinné, dává všem žákům mezi 6.-15. rokem základní devítiletá škola. Viz Pedagogický slovník 2. díl P-Ž. SPN, Praha 1967, s. 194-5.

[10] Velkou měrou přispělo k budování bazénu i žactvo 3. ZDŠ.

[11] Ve školním roce 1985/6 měla škola 615 žáků.

[12] Pedagogická východiska:

a/ Individualizace péče o žáky (co nejnižší počet žáků na učitele).

b/ Prioritou je pomoc při formování osobnosti (objevování vlastních možností, budování sebedůvěry, asertivity).

c/ Rozvíjení tvořivé fantazie (děti s bohatou fantazií často ve škole „zlobí“, proto mívají prospěch průměrný, ale v životě obvykle předstihují i premianty).

Koncepce školy:

Motto: „Vlídná škola, které se děti nebudou bát, kde jim budou učitelé pomáhat objevovat jejich kvality, nikoliv pouze dokazovat nedostatky.“

1/ Podle odhadů demografického vývoje jsem věděl, že dětí bude během desetiletí ubývat, ale předpokládal jsem, že úbytek postihne především 2. základní školu, protože naše bude přitažlivá moderností a především komplexností.

2/ Pionýrský dům byl zrušen, jedinou zábavu by dětem poskytla ulice, herny … Proto jsem navrhl naši základní školu s centrem pro volný čas dětí a mládeže. Zdůvodnil jsem výhodnost tohoto spojení tím, že pro tvořivou činnost dětí ve volném čase by bylo možno využívat i vybavení školy. Škola by tak byla k dispozici dětem až do večera i o sobotách a mohly by ji využívat od malička až do dospělosti. Také pro učitele by toto spojení výhodně zajistilo doplňující úvazky.

3/ Od začátku jsem školu plánoval jako devítiletou, i když v té době ještě byla osmiletá docházka.

4/ Měla být vytvořena široká nabídka pro seberealizaci (volitelné předměty, kroužky).

5/ Nízký počet žáků (20 žáků maximum ve třídě – někteří žáci jsou „špatní“ proto, že na ně učitelé nemají čas).

6/ Systém odborných učeben biologie, fyziky, chemie (vždy učebna + sklad + kabinet + laboratorní místnost), zeměpisu, dějepisu, občanky, češtiny, hudebky, výtvarky, matematiky, učebna literatury = knihovna, výpočetní techniky, cizích jazyků, důležitý dílenský areál, sportovní areál. Pro 8. a 9. třídy jsem neplánoval kmenovou třídu, předpokládal jsem jejich přecházení do odborných učeben, kde by je očekávali vyučující. S tím souvisely i oddechové prostory. Žáci se měli učit obklopeni pomůckami, které dodnes většinou leží ve sbírkách.

7/ Pro řešení osobních problémů žáků bylo navrženo ambulantní pracoviště pedagogického psychologa a logopeda.

8/ Zvláštní péče měla být věnována výchovám. Ty měly zvlášť poskytovat prostor pro komunikaci, rozvíjení představivosti… Ve všech předmětech se mají řešit problémy, vyhledávat informace a mluvit, mluvit, mluvit a umožňovat žákům poznávat sebe.

9/ Chtěl jsem omezit biflování faktů na nezbytnou míru (co najdu v tabulkách a počítači, nenosím v hlavě) ve prospěch umění je vyhledávat a hledání vzájemných vztahů. K tomu bylo vytvořeno informační centrum = knihovna + počítače.

10/ K tomu jsem chtěl získat status autorské školy, která by si sama určila cesty k dosahování učebních cílů (to bylo tedy s patnáctiletým předstihem). Odmítnutí bylo zdůvodněno problémem, který by vznikl žákům při přechodu na jinou školu. Tehdy to byla pravda.

[13] Ředitel školy v letech 1994-2006.

 


poslední mesíc červenec 2019 příští mesíc
Po Út St Čt So Ne
week 27 1 2 3 4 5 6 7
week 28 8 9 10 11 12 13 14
week 29 15 16 17 18 19 20 21
week 30 22 23 24 25 26 27 28
week 31 29 30 31

Novinky

Konzultační hodiny proběhnou v úterý 21. května od 15 do 17,30 hod.

 

Škola už je za dveřmi aneb Nebojme se zápisu

proběhne v úterý 12. března 2019 od 16 h. na školičce.

Zveme všechny budoucí prvňáčky a jejich rodiče.

Pozvánka ke stažení - zde.

 

 

Informace na stránkách MŠMT - zde.

 
copyright 2010 Martin Ehmig